Jsme svobodní

19. května 2015 v 20:55
Jsem jako jedinec svobodná? Všichni jsme přece v proudu společnosti... Už mě tím štve! Pořád ten zájem o anorexii, žije jen zdravým jídlem a hubnutím. Nenávidí jídlo a pořád kritizuje lidi, kteří jí normálně. Kritizuje jídlo. Snaží se co nejvíce snížit svou váhu. Jakkoliv. Je to její životní styl. Všechno je přece tak nezdravé! Často ji za to odsuzuji, ale někdy se mi v hlavě ozve hlas: Nezávidíš jí náhodou? Měla bys také se sebou něco dělat. Pak to ale zažene ten "moudrý" hlas s poznámkou, že jí přece chci ukázat, že s jídlem se žije lépe. Přestože jsem o své pravdě přesvědčená, mívám také výčitky u jídla. Co takhle jí ukázat, že také dokáži hubnout? Strhnout pozornost na sebe. Být lepší než ona. Nedokáži být nezávislá. Jsem neoddělitelnou součástí názorového chumlu. Jako člověk ve společnosti nemám právo na čistě vlastní názor, aniž by byl nějak ovlivněn. Všichni v sobě máme sklon k přizpůsobování se a touze zalíbit se druhým. Vytváříme si vlastní názory s ohledem na jiné názory. Žijeme pospolu s ohledem na potřeby druhých. Náš prostor je ohraničen prostorem druhých. Jsme svobodní ve svobodě druhých.

 

Zdálo se mně, že létám

20. dubna 2015 v 20:46
Slunce zapadá za obzor mého okna. Jednu věc na svém výhledu zbožňuji. Oblohu vidím mřížkovou. Nehodlám vám vyprávět o tom, proč jsme zde zavřená. Raději se dělím o své pozitivní zážitky. Ostatně, na svou minulost se již devět let snažím zapomenout. Devět let přemýšlím, zde v temnotě se mi to daří. Nyní jsem dospěla k závěru, že čtyři vraždy stačí. Chtěla bych začít nový život.
Ráda bych se s vámi podělila o zážitek ze svého snu. Většinou nemývám sny. Pozitivní už vůbec ne. Vzpomínky se mi vymazaly. Již nevím, o čem snít.
Začnu tedy od večera. K večeři jsme měli špenát. Něco se mi vybavilo z dětství. Zelená. Mé bosé nohy brouzdající v příliš vysoké trávě. Stébla trávy se ohýbají a opět rovnají. Zelená. Jsem na vysoké skále. Pode mnou jen moře zelené barvy. Údolí lesů a světle zelených luk. Toužím tam skočit. Říkám si, alespoň chvíli bych létala. Neudělám to. Jsem tu přeci s rodiči. Zelená. Tapeta v kuchyni. "Mami, proč jsem se nenarodila jako pták?" Matka, opřená o stůl, podává mi poloprázdnou láhev vodky. "Můžeš být pták. Můžeš být, co chceš." Byla jsem tak malá.
Nesnáším špenát. Ten večer jsem byla tak unavená. Možná z těch devíti let v díře. Možná, že ze sedmi let mechanické práce. Možná, že z velkého přemýšlení. Devět let výčitek svědomí také vyčerpá. Cítím se tak slabá. Kdybych to mohla vrátit zpět, vyberu si jiný život. Světla se zhasnou, usínám. Dnes nehledím tupě do temného stropu. Dnes jsem příliš unavená.
Můj život skončil. Nebo vůbec nezačal? Nemohu si vzpomenout. Jsem ve tmě, ale v teple. Snažím se dostat ven. Ozvalo se hlasité "křup" a ohromné světlo dopadlo na mou tvář. Jestli je tohle nebe, tak je to lepší, než jsem čekala. Tvář mé matky na mě láskyplně hledí. Moji sourozenci už jsou vylíhlí. Čekalo se na mě. Počkat, něco tu nehraje. Já jsem pták.
Listnatý les se probouzí. Ze své výšky vidím na zemi spoustu pohybujících se objektů. Slyším zpěv. Nádherný ptačí zpěv. Listy jsou zbarvené do všech možných i nemožných barev a pomalu se snášejí k zemi. Obloha je světle modrá, poseta slabě zářícími hvězdami, které se tam nejspíš zapomněly. Slunce vychází a jeho paprsky objímají celý les. Prohlížím si svá drobná křídla. Unesou mě? Jsem drobná a peří mám rozcuchané. Za to jsem ale krásně zbarvená. Barvy duhy mě činí nádhernou. Podívám se na svou maminku. V očích má jiskry. S láskou pokývá hlavou. Rozumím. Udělám krok vpřed. Ztrácím pevnou půdu pod nohama. Opouštím hnízdo. Jsem ve vzduchu. Jsem volná!
Nejprve padám volně k zemi. Roztahuji křídla a snažím si je uvědomit, abych je mohla použít. Cítím každý kousek svého těla, jak kolem něj plyne vlažný vzduch. Jsem těsně nad zemí, ale má křídla zachytávají vzduch. Vznáším se. Stoupám výš, k oblakům. Pod sebou vidím jen les. Zelená. A jiné podzimní barvy. Nádhera. Hraji si s větrem, proplouvám oblaky. Honím paprsky slunce. Hlavou mi proběhla myšlenka. Skutečné je to, co si za skutečné zvolím.
Stojím jednou nohou na posteli. Druhou mám zvednutou. Ruce mám roztažené do stran. Otevřeným oknem, mezi mřížemi, proniká lehký vánek. Letím. "Tady jsme ve vězení, a ne v blázinci," probudí mě hlas dozorkyně. Tak jsme opustila úžasnou realitu, abych se na chvíli ponořila do tohoto úděsného snu.

Nesvázaná generace

15. října 2014 v 18:58
Žijeme ve svobodném státě již 25 let. Vážíme si vůbec toho?
Někteří říkají, že dřív to bylo jednodušší. Nebylo ale na výběr. Vystudovat, začít pracovat a založit rodinu - snad jediná, společností tolerovaná cesta. I v dalších oblastech života to bylo podobné. Nakupovalo se to, co zrovna bylo, zatímco dnes máme desítky stejných produktů, rozdílných kvalitou a cenou.
V minulosti jsme si nemuseli vytvářet názory - stačilo převzít ten "správný a jediný" názor celku. Zato když jsme byli originální s vlastními názory, tak to byl problém. Dnes jsme na druhou stranu nuceni udělat si názor téměř na vše. Nemáš třeba názor na kácení pralesů? Potom nejsi osobnost.
A kde je ta pomyslná hranice svobody? Nepřechází se pouze z extrému do extrému?
Sociologické průzkumy dokazují, že porevoluční i dnešní mladí lidé často nevědí, co se svým životem. Mají tolik možností, zkouší různá studia, zaměstnání, jiné země a užívají si. Mají svobodu, a tak nespěchají s osamostatněním. Bohužel se ale stává, že poté dospějí mnohem později a život jim proteče mezi prsty.
Netvrdím tím, že staré časy byli lepší, právě naopak. V naší zemi jsme svobodní. Zákony a celý státní systém nám svobodu nebere, ale hlídá svobodu všech lidí.
Svobodu máme na dosah ruky, jen se jí musíme správně chopit.

 


Díky, Bethany

8. srpna 2014 v 23:46
"Být odvážný neznamená nebát se, ale nenechat strach aby nás zastavil." Bethany Hamilton
Je to vnás. Můžeme toho vykonat daleko víc než si vůbec dokážeme předtstavit. Odmítáme tomu však uvěřit, a tak zůstáváme slabí. Nevěříme v sebe. Mám pocit, že něco ve mně svazuje můj potenciál. Mohu být lepší, ale jsem líná. Zapomínáme, že jsme stvořeni pro to, abychom konali neuvěřitelné věci: Náš život je neuvěřitelný! Je ohromné, že jsme se zde, na tomto světě vůbec ocitli. My jsme neuvěřitelná stvoření, která mají dál neuvěřitelně tvořit. Přemáhat se. Dělat věci nad očekávání druhých. Nenechat se bezmocným vůči vlastní pohodlnosti. Uvědomuji si, že největší překážka v mé cestě k úspěchu není nikdo jiný než já sama. Má lenost. Ale já už nechci být více otrokem. Je na čase se vzepřít, začít naslouchat hlasu našeho srdce. Jít po cestě možná dost těžké, ale jít po cestě, která má svůj dokonalý cíl. Když chceš, tak můžeš všechno. Jediné co ti brání je tvůj vlastní strach.

Volnost bídáků

13. července 2014 v 0:50
Každý je něčím svázán. Kdo je více svobodný: bohatý nebo chudý člověk? Bohatý člověk se snadno stane otrokem svého majetku - neustéle žije ve strachu, že o něj přijde. Počítá, jak by peníze nejlpépe uspořil. Někdy mu majetek zastíní opravdový žiovot. Přijde mi, že chudý člověk má větší příležittost být svobodným. Peníze jakoby byly balvany, které nás táhnou k zemi a brání nám v rozletu. Chudý člověk, který má pouze bídu, zdá se mi svobodný. Nespoutává ho hmotný svět a může se tak zaměřovat na nehmotné hodnoty. Bída je natolik slabá, že si nás nedokáže zotročit. Možná, že v nedostatku se stáváme svobodnými. Někteří lidé našli své štěstí v mamonu. Jiní ve službě nejchudším. "Ve službě druhým se stáváme svobodní." M. Tereza
Kde je Tvá svoboda?

Utopená svoboda

20. června 2014 v 19:45
Říká se, že alkohol je jako zbraň. Dobrá věc v rukou lidí, kteří ji (sebe) umí ovládat a nebezpečná v rukou lidí, kteří to neumí. Není to risk, pokoušet naši vůli? Vstupovat do proudu vody, který nás může osvěžit, ale také nás stáhnout? Chtěla na chvíli vystoupit z těch problémů okolo, uvolnit se a nemyslet na to. Být na chvíli zcela svobodná - pomoci si alkoholem a být jednou sama sebou. Odhodit zábrany, starosti a stres. Vešla do místnosti s přáteli a vzala si od nich panák s vodkou. Dostala další a další… Nechtěla se opít, byla přesvědčená, že má silnou vůli. Chtěla zapadnout a tak pila. Nepřiznala si to, ale chtěla na chvíli utéct před světem, nebo se mu připodobnit? Stalo se, jak si přála - na chvíli zapomněla na to, co ji trápilo, na chvíli odhodila zábrany…a myslela si, že je sama sebou. Byla však sama sebou, nebo ještě lépe své lepší, bezstarostné a veselá já? Dala někomu své tělo, které by střízlivá nedala, říkala věci, které by bez pití neřekla…Snad, že na chvíli se bavila a uvolnila napětí. Chtěla vyjít z místnosti, ale vchod byl zaskládán prázdnými flaškami. "Chci se chovat svobodně a někdy si pomůžu k dobré náladě, ale vím, co dělám." Řekla kdysi. Chyba. A pak jen slzy. Ale každý dělá chyby. Chceme se bavit a alkohol nám pomáhá navodit lepší náladu, veselost, soudružnost. Osvobozuje nás skutečně, nebo naopak vězní naše pravé já a jedná za nás? Pod vlivem alkoholu člověk ztrácí rozum a podřizuje se pudům. Připodobňujeme se tím vlastně zvířatům - vždyť rozum nás od nich odlišuje. Možná, že je to přehnané, ale umíme se ještě bavit bez pomoci drog? Bavíme se, máme pocit štěstí, ale uvědomujeme si, že to není skutečná radost…? Je to jen pocit a ještě ke všemu nepochází z našeho nitra. Nejsme to my, nejsme tedy svobodní. Jsme v zajetí cizí látky. Kde je Tvá svoboda?

Tichý boj

1. června 2014 v 20:01
Jsem ještě docela maličký. Někteří tvrdí, že ještě nejsem člověkem. Jsem tedy nějaká věc, ze které se postupem času stane člověk? Mé tělo není zatím zcela vyvinuté - srdce chystá se k prvnímu úderu. Ale duši mám! V bezpečí, ale zároveň uvězněn uvnitř své maminky. Má v rukou život dítěte. Mami, věřím ti, dávám ti svou vůli. Máme společnou svobodu. Vím, že ty se budeš rozhodovat pro to nejlepší vůči mně. Maminko, ty jsi můj svět - žiji v tobě a nic jiného zatím neznám. Ale toužím to poznat. Díky tobě jsem pod ochranou. V tobě mám svou svobodu. Člověk v člověku, a přece se zdá býti jedním tělem. Duše však jsou dvě. Právo na svobodné rozhodování jedno. Maminko, už se těším až budu tam venku...Až mě naučíš rozhodovat se, až budu mít vlastní svobodu. Až mě porvé obejmeš..."Ne, nemůžu si to nechat...nemám dostačující sociální zázemí...chci si budovat kariéru." Maminko? Ty chceš...ale já chci žít! Nepotřebuji věci. Chtěl jsem jen žít...a snad trochu tvé lásky... Přijde mi, že potrat je horší než vražda. Když chce člověk někoho zabít, tak k tomu může mít důvod a ten dotyčný se může bránit. Nenarozené dítě ještě za nic nemůže a nemá možnost se bránit.
Kde je Tvá svoboda, nenarozené dítě?

Myšlenka01

12. května 2014 v 21:47 |  Myšlenky
Svoboda je, když to, co děláme, pochází z touhy našeho ducha, nikoliv z chtíče našeho těla.

V poutech any

11. května 2014 v 18:41
Byly jsme nejlepší kamarádky. Vlastně jimi pořád jsme, ale ona je jiná. Nejprve chtěla zhubnout, pak chtěla mít alespoň nad něčím kontrolu, a tak si hlídala svou stravu a váhu. Nyní je v poutech any. Mám o ni velký strach. Když se na ni podívám, na její postavu, propadlé tváře, uvědomuji si, jak moc se změnila. Hlavní změna je však duševní. Přijde mi, že ONA ji začíná pohlcovat a ničit ji. Obírá ji nejen o fyzickou krásu, ale i o bohatství duše. JEJÍ cíl je vysát. Ponechat pouhé nic. Číslo any je 0. Vrať mi mou nejlepší kamarádku! Žádám v duchu anu. ONA si vybírá sebevědomé, cílevědomé a odhodlané povahy, aby jim přebrala jejich vládu nad sebou samými. Ana uchopí kontrolu do své moci a začne nám vládnout. Kde je Tvá svoboda?

Svobodní lidé?

8. května 2014 v 20:31
Dnes se pořád mluví o svobodě. Co ale za svobodu vůbec považujeme? Chceme uniknout před zaběhnutou společností, a tak hledáme volnost v drogách. Později se staneme jejich otroky. Toužíme po svobodném využívání svého času, a tak ho trávíme na sociálních sítích. Časem se staneme otroky virtuálního světa. Nenalézáme možnosti prosadit si vlastní vůli, a tak hledáme něco, nad čím můžeme mít vládu my sami, co můžeme řídit. Ze začátku si myslíme, že máme vládu nad svým tělem a tím, co do něj přijímáme, možná to tak i je. Později se však stáváme otroky jídla. Chtěli jsme se zbavit té "nečistoty" - jídla, avšak tím se stává středovým bodem našeho života. Denně myslíme na potravu, a v duchu si stále počítáme možné přijaté kalorie. Sníme o svobodě, kterou tím ztrácíme. Ztrácíme ji pouhým sněním, namísto toho, abychom ji žili. Chceme mít svobodu, ale ztrácíme ji ve své lenosti. Svoboda nespočívá v naší pohodě. Kde je tedy naše svoboda?

Kam dál