Zdálo se mně, že létám

20. dubna 2015 v 20:46
Slunce zapadá za obzor mého okna. Jednu věc na svém výhledu zbožňuji. Oblohu vidím mřížkovou. Nehodlám vám vyprávět o tom, proč jsme zde zavřená. Raději se dělím o své pozitivní zážitky. Ostatně, na svou minulost se již devět let snažím zapomenout. Devět let přemýšlím, zde v temnotě se mi to daří. Nyní jsem dospěla k závěru, že čtyři vraždy stačí. Chtěla bych začít nový život.
Ráda bych se s vámi podělila o zážitek ze svého snu. Většinou nemývám sny. Pozitivní už vůbec ne. Vzpomínky se mi vymazaly. Již nevím, o čem snít.
Začnu tedy od večera. K večeři jsme měli špenát. Něco se mi vybavilo z dětství. Zelená. Mé bosé nohy brouzdající v příliš vysoké trávě. Stébla trávy se ohýbají a opět rovnají. Zelená. Jsem na vysoké skále. Pode mnou jen moře zelené barvy. Údolí lesů a světle zelených luk. Toužím tam skočit. Říkám si, alespoň chvíli bych létala. Neudělám to. Jsem tu přeci s rodiči. Zelená. Tapeta v kuchyni. "Mami, proč jsem se nenarodila jako pták?" Matka, opřená o stůl, podává mi poloprázdnou láhev vodky. "Můžeš být pták. Můžeš být, co chceš." Byla jsem tak malá.
Nesnáším špenát. Ten večer jsem byla tak unavená. Možná z těch devíti let v díře. Možná, že ze sedmi let mechanické práce. Možná, že z velkého přemýšlení. Devět let výčitek svědomí také vyčerpá. Cítím se tak slabá. Kdybych to mohla vrátit zpět, vyberu si jiný život. Světla se zhasnou, usínám. Dnes nehledím tupě do temného stropu. Dnes jsem příliš unavená.
Můj život skončil. Nebo vůbec nezačal? Nemohu si vzpomenout. Jsem ve tmě, ale v teple. Snažím se dostat ven. Ozvalo se hlasité "křup" a ohromné světlo dopadlo na mou tvář. Jestli je tohle nebe, tak je to lepší, než jsem čekala. Tvář mé matky na mě láskyplně hledí. Moji sourozenci už jsou vylíhlí. Čekalo se na mě. Počkat, něco tu nehraje. Já jsem pták.
Listnatý les se probouzí. Ze své výšky vidím na zemi spoustu pohybujících se objektů. Slyším zpěv. Nádherný ptačí zpěv. Listy jsou zbarvené do všech možných i nemožných barev a pomalu se snášejí k zemi. Obloha je světle modrá, poseta slabě zářícími hvězdami, které se tam nejspíš zapomněly. Slunce vychází a jeho paprsky objímají celý les. Prohlížím si svá drobná křídla. Unesou mě? Jsem drobná a peří mám rozcuchané. Za to jsem ale krásně zbarvená. Barvy duhy mě činí nádhernou. Podívám se na svou maminku. V očích má jiskry. S láskou pokývá hlavou. Rozumím. Udělám krok vpřed. Ztrácím pevnou půdu pod nohama. Opouštím hnízdo. Jsem ve vzduchu. Jsem volná!
Nejprve padám volně k zemi. Roztahuji křídla a snažím si je uvědomit, abych je mohla použít. Cítím každý kousek svého těla, jak kolem něj plyne vlažný vzduch. Jsem těsně nad zemí, ale má křídla zachytávají vzduch. Vznáším se. Stoupám výš, k oblakům. Pod sebou vidím jen les. Zelená. A jiné podzimní barvy. Nádhera. Hraji si s větrem, proplouvám oblaky. Honím paprsky slunce. Hlavou mi proběhla myšlenka. Skutečné je to, co si za skutečné zvolím.
Stojím jednou nohou na posteli. Druhou mám zvednutou. Ruce mám roztažené do stran. Otevřeným oknem, mezi mřížemi, proniká lehký vánek. Letím. "Tady jsme ve vězení, a ne v blázinci," probudí mě hlas dozorkyně. Tak jsme opustila úžasnou realitu, abych se na chvíli ponořila do tohoto úděsného snu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama